Psalo se 5.9.2008, pátek. Po práci jsem jel rychle domů a zaplul do postele, abych se alespoň trochu vyspal. A proč, že spát, když svět má tolik krás? To abych později nespinkal za volantem, vždyť mne ještě čekala cesta do Itálie. Ano ano, konečně přišel čas dovolené.mapka

Naší cílovou destinací se stala Vila Rosa, menší městečko v Itálii.

Složení cestovatelů bylo následující: Já(tedy Codeman, pro Ty co neví), Codewoman(má drahá skorochoť), Codetchýně(což je máma Codewoman) a Codetchán(manžel Codetchýně). Byli jsme prostě taková silná čtyřka. Mnozí si možná říkají, že jet na dovolenou s tchýní, rovná se téměř sebevraždě, ne však v mém případě. A to hned z několika důvodů:

  1. jsem statečný jak indián(kam se na mě Vinettou hrabe)
  2. jinou alternativou byl Mácháč
  3. tento bod byl asi při rozhodování nejpodstatnější, Codetchýně je v jistém smyslu normální(protože snad neznám nikoho úplně normálního). Jednoduše řečeno, není to ta klasická „hororová“ tchýně a dobře spolu vycházíme(ne, to nešplham, to je fakt)

Přišla osmá hodina večerní a s CW(CodeWoman) jsme se přesunuli do Pražské Krče, kde jsme již byli očekáváni druhým párem do té naší malé expedice. Trochu jsme pojedli, naložili ty čtyři tuny věcí do auta, dvanáckrát zkontrolovali, zda máme všechno a hurá na cestu. Auto kupodivu ani příliš neprotestovalo.

První za volant usedl Codetchán. CW a Codetchýně usedly dozadu a zalomily to. Já dělal navigátora. „NA PŘÍŠTÍ ODBOČCE ODBOČTE VPRAVO, VPRAVO, VPRAVOOOOOO, KURVA VOTOČ TU KÁRU!!! „, tak takhle to naštěstí u nás nevypadalo. Codetchán má tu naší malou krásnou republiku v malíku, takže jsme dojeli do Rakouska naprosto bez potíží. Pro naši cestu jsme zvolili přechod Dolní Dvořiště.

Po čtyřech hodinách na cestě jsme střídali. Mezitím jsme stihli zastavit na každé druhé pumpě, abychom dočerpali hladinu kofeinu v krvi, případně odčerpali hladinu kapaliny v močovém měchýři. Poté jsem tedy za volant naskočil já a klidnou předpisovou(co může člověk dělat, když nejsou euráče na pokuty) jízdou jsem směřoval dál k jihu. Navigaci teď dělala Codetchýně, CW stále nerušeně spinkala vzadu, vedle ní to teď zalomil Codetchán. Rád bych řekl, že nám cesta krásně odsýpala. Lhal bych však. Omezení rychlosti, tunel, omezení rychlosti, tunel, omezení rychlosti, křižovatka, omezení rychlosti tunel, zastavit a jet krokem, protože před námi si lehnul kamion, tunel, dlouhej tunel, sakra dlouhej tunel, chvilku normal jízdy a pak se to víceméně opakovalo. Pak má mít člověk radost ze života a jízdy, když místo na plynu musí neustále držet nohu na brzdě. Mé čtyři hodiny tak zdaleka neubíhaly tak rychle, jako ty předchozí.

Další na řadu přišla CW, navigátorem se pro tento okamžik stal Codetchán. Jednalo se o úsek bez složitějšího navigování a tak si šla Codetchýně dozadu ještě chvilku odpočinout, aby byla ready na ten hlavní složitější úsek. Já jsem se samozřejmě taky odsunul dozadu a alespoň na dvě hoďky se mi podařilo zabořit do říše snů.

Tak jsme dorazili do Itálie. Za volant opět usedl Codetchán. Doufali jsme, že nejhorší úsek cesty je za námi. Omyl. Jelikož jsme chtěli ušetřit pár euráčků, rozhodli jsme se nejet celou cestu po dálnici, ale po nějaké době jsme uhnuli. Podél dálnice nás měla vést hlavní silnice až do San Marina, což měla být naše první cílová stanice. Ušetřené euráčky bychom nakonec raději neušetřili. Cesta to byla sice pěkná, ale na více než padesát kilometrů v hodině jsme se prostě nedostali, před námi se táhla kolona, kam jen oko dohlédlo. Tak jsme se doslova došourali až zpět k nájezdu na dálnici. Na prvním odpočívadle jsem opět za volant usedl já.

Konečně jsem si taky užil trochu normální jízdy a téměř nepřerušovaně jsem si držel „stotřicítku“. Kolem poledne jsme konečně dorazili do San Marina(původně jsme tam měli být kolem sedmé ranní, takže si asi dovedete představit, jak jsme vypadali). Silnička nás vyklikatila až nahoru na vrchol. Ve snaze najít parkoviště co nejblíže k vrcholu, abychom nemuseli příliš moc šlapat, jsme dojeli až na poslední možné parkoviště, kde naštěstí bylo volné místo. Auto si konečně mohlo dát chvilku odpočinku a opalování se na slunci, my vyrazili na obhlídku.

San Marino je skutečně překrásné město s parádním výhledem. Trochu nešťastné je pak množství stánkových a jiných prodejců. Byli jsme však varováni předem a tak jsme byli psychicky připraveni. Nakonec jsem z toho vyšel velmi dobře. Odnášel jsem si maketu katany z filmu Poslední samuraj. Jo, kdyby takhle mělo končit každé nakupování, tak si to snad i oblíbím.

Když jsme prošli, co jsme chtěli, naskákali jsme opět do auta a hurá dál. Zbytek cesty měl vést téměř celý po dálnici. Nejdříve jsme se museli nahlásit v San Benedetu del Tronto, kde nám měli být v Agentuře Petra předány klíče od apartmánu.

Cesta po dálnici skutečně vedla a tak už jsme se ladili na přímořskou náladu. Přišlo však rušení signálu v podobě lavorů na cestě(lavori je italsky práce). Takže po krátkém úseku bez trablů jsme dojeli na úsek s „šedesátkou“, maximálně „osmdesátkou“. Tímto tempem jsme se pak skutečně dovlekli až k poslednímu krátkému úseku bez omezení, abychom opustili dálnici a těch pár kilometrů dokončili po místní komunikaci.

V agentuře vše proběhlo vcelku rychle a tak jsme brzy opět seděli v autě, tentokrát již s klíči od apartmánu a věděním, kde se nachází. Během dalších pár minut jsme pak byli v absolutním cíli naší cesty. Měli jsme možnost parkování v podzemní garáži, nebo na venkovním parkovišti. Zvolili jsme špatně, vjezd do podzemní garáže nás totiž mohl stát zdraví auta. Jednoduše není zrovna dobře řešen, takže jsme auto raději přesunuli ven.

Nanosili jsme ty naše čtyři tuny věcí do apartmánu a pustili se do kontroly. Na první pohled to vypadalo parádně, každý pokoj s vlastním balkonem, pěkná koupelna a tak vůbec. Na druhý pohled jsme pak neměli potřebné nádobí, jedna postel nevydržela nápor předchozího nocležníka a tak byla prasklá a několik žárovek mělo odslouženo. Codetchýně tedy zavolala do agentury a tam přislíbili brzkou nápravu.

Abychom nečekali zbytečně všichni na pana údržbáře, vyrazil jsem s CW na malou obhlídku městečka a hlavně nákup základních věcí. Adapter do elektřiny(v Itálii mají jiné zásuvky, dokonce jsme objevili dva druhy), komárovač(po kterém jsme při těch dvanácti kontrolách ani nevzdechli) a vodu(ta italská vodovodní není zrovna nejlepší a něco jsme holt pít museli no). Když jsme se pak vrátili z nákupu, bylo již po údržbářské návštěvě, tak jsme se pustili do vybalování a reorganizace.

První nápor přímořského slunce na mne byl příliš silný a tak jsem s třeštící hlavou a rozbouřeným žaludkem raději zapadl do postele.

Neděle byla čistě ve znamení dovolené a tak jsme se jen poflakovali, smažili na pláži a sem tam plavčili v moři.

V pondělí jsme ráno vyrazili opět do San Benedeta. Zastávka v agentuře byla samozřejmostí, jelikož jsme zjistili, že vana odmítá odtékat a navíc jsme chtěli najít normální super mercato, abychom mohli učinit nějaké nákupy bez přímořské přirážky. Nakonec nám byl doporučen Penny Market, který měl téměř stejné ceny, jako u nás, takže bylo po zoufalství. Košík jsme si odváželi přeplněný, jako doma. Večer jsme se pak šli projít do vedlejšího městečka Alba Adriatica, kde jsme nakoupili výbavičku pro zdejší chytání. Aby měli rybky radost, koupili jsme i červíky. Byli hemživí a smradlaví, prostě ňamka.

Úterý se neslo ve znamení rybářství. V půl šesté jsme s Codetchánem vyhopkali z betlů a vyrazili na molo nachytat si nějakou tu rybí baštu. Jak se ukázalo, italští hladovci vstávají dříve, aby si zabrali lepší místa k chytání. Jim to bralo, nám ne. Codetchán s sebou vzal chirurgickou rukavici, s tím, že s ní rozhodně bez problémů červíky na háček dostaneme. Výsledek byl takový, že i s rukavicí se byl ochoten přiblížit maximálně na centimetr a s červíky jsem se musel poprat já. Rybky sem tam ťukaly, ale tím skončily. Tentokrát jsme se tedy vraceli bez úlovku.

Ve středu jsme pro jistotu vstávali již v pět, abychom byli na molu mezi prvními. Více méně se nám to podařilo, takže jsme si vybrali ta místa, na kterých se předchozí den konkurentům dařilo. Ani to nám nepomohlo. Kyblíky jsme zase odnášeli prázdné.

Ve čtvrtek jsme si dali od rybaření přestávku a užili si dne lenory.

V pátek jsme opět vyrazili na lov. Tentokrát jsme zkusili místo o kus dál. Rybáři zde chytali z pláže a vcelku se jim dařilo. Souboj o nejlepší místa se tentokrát nekonal, jelikož pláž patřila jen nám a škeblolovci. Zpočátku to vypadalo stejně beznadějně, jako dny před tím. Nahodit, navinout, nahodit, navinout. Když tu najednou, Codetchánův prut se začal vzpírat. Na první pohled to vypadalo snad na žraloka. Souboj člověka a zvířete. Codetchán bojoval jako lev, až konečně zvítězil. Na háčku se mu mrcasila asi šesticentimetrová čudla. Zjevně bojovnice. Dostala volnost, aby se stala vůdkyní svého rybolidu. Po chvilce Codetchán vytáhl jednu podobnou a já taky. Touha po vítězství byla částečně ukojena, nikoli však po řádném úlovku. Tady bychom pravděpodobně nic většího neulovili, tak jsme se rozhodli vrátit zpět na molo. Dnes tu mnoho rybářů nebylo a tak jsme si zabrali pěkná místečka. Byla nám k ničemu. Nikdo nic. V poledne jsme se rozhodli vyrazit znovu, tentokrát však v naprosto odlišném složení. Já, CW a Codetchýně, Codetchán zůstal doma. Jemně poprchávalo, ale to nás nemohlo zastavit. Codetchýně byla statečná jak indián a sama si napíchla červíky. CW je zjevně rybářský talent, jelikož se během chvilky naučila vše potřebné a nahazovala jako profík. Bylo to však stejně k ničemu, jelikož nikdo nic. Červíci již vypadali odpudivěji než dříve a tak jsem je nechal plavat, doslova.

V sobotu se na nás obloha opět mračila. Ve chvilce, kdy mezi mraky ukázalo slunce svou tvář, vyrazili jsme turbotryskem na pláž. Rychle ukojit svou touhu po plavčení, než začne pršet. Výsledek byl však nečekaný. Nějaký blbec jsem si nechal klíče od apartmánu v kapse. Mobily, klíče od auta, peníze, no prostě všechno v apartmánu. Co teď? Okno od kuchyně by mohlo být otevřeno, takže by stačilo dostat se na balkon a bylo by po problému. Když jsme přišli k budově, počali jsme ztrácet naději. Na střechu jsem se dostal, ale rantl byl příliš vysoký na to, abych se bezproblémově zhoupnul. Problémové zhoupnutí mi pak bylo striktně odepřeno ženskou částí skupiny. Další možnost byla sehnat lano a spustit se do koupelny, což by bylo o mnoho snazší, bohužel, na zdejších stavbách nepoužívají nic, co bychom mohli využít. Výsledek byl takový, že jsme s Codetchánem nastartovali turbotrepky(sandále a žabky) a vyrazili jsme do San Benedeta. Je to dvanáct kilometrů a cestu známe. Jiná možnost navíc není.
Našli jsme vedlejší silnici, po které se dalo jít s nižším rizikem přejetí(v Itálii bohužel nulové riziko neexistuje, protože zdejší řidiči jezdí jako prasata se zavázanýma očima). Po prvních dvaceti minutách mi Codetchán připadal jako Oslík ze Shreka. „Už tam budem? “ a tak každou chvíli. Nakonec se mu podařilo zabavit, tak se pro změnu podivoval nad vším, co jsme cestou potkali. Alespoň, že slunce příliš nepařilo a místy spíše poprchávalo, takže jsme se neupekli.
Tak jsme se postupně docapkali až na hlavní a před námi se již rýsovalo San Benedeto del Tronto. S ním však také problém. Jediná cesta do města vedla přes most, na kterém je zákaz vstupu chodců. Tak jsme se rozhodli, že to zkusíme podejít, nějaká cesta tu přeci vést musí. Výsledkem byli dva pobíhající skoronaháči po dálnici, hledající jakýkoli východ. Nakonec nám nezbyla jiná možnost, než se vrátit a přejít most. Za ním jsme pak přehopkali na cestičku, která se vedle objevila. Konečně se na nás usmálo štěstí a tahle malá cestička nás skrze zahrádkářskou kolonii dovedla až do města. U agentury jsme se pak připojili ke skupině nově příchozích rekreantů.
Když jsme pak paní v agentuře vysvětlili naši situaci, dívala se na nás jako na blázny, ale zařídila nám brzké otevření dveří, což jsme potřebovali. Začala také zjišťovat, zda se nenajde někdo, kdo by nás mohl dopravit do Vila Rosy, Codetchán však se slovy „My jsme staří sportovci“ odmítl. Tak jsem se alespoň zeptal, jak nejít přes most a přesto se z města dostat. A zase na cestě. Slunce už zase pálilo, my neměli žádné pití a nohy v sandoškách už pěkně bolely.
Nakonec jsme však měli štěstí. Zrovna ve chvíli, kdy jsme vyšli zpět na hlavní, nás minula CW s Codetchýní v autě, takže to při nejbližší možnosti otočily a vyzvedly nás. Jak jsme navíc zjistili, bylo to ještě větší štěstí než jsme čekali, jelikož CW nestihla odbočit a přejela odbočku, díky čemuž nás stihla potkat. V opačném případě by totiž jela po vedlejší silnici zpět a snažila se nás najít tam, což by pro nás znamenalo pěší cestu zpět. Ještě že i na nás se může štěstěna usmát.

V neděli jsme vyrazili do nově objeveného nákupního centra, abychom nechali přidělat ony ztracené klíče. Klíčníci měli volno, místo toho jsme s Codetchánem poseděli na lavičce a dámy šumovaly. Italové na nás připravili past, jelikož zde bylo příliš hadříků na vcelku velkém prostoru. Odjížděli jsme s dvěma páry nových žabek pro CW. Nakonec jsme ještě zajeli do dříve objeveného centra a tam jsme klíče přidělat nechali. Hořce jsem zaplakal, když jsem se loučil se svými deseti euráčky a jeli jsme zase domů(do apartmánu, ne domů). Odpoledne jsme pak ještě vyrazili na obhlídku krámků, abychom nakoupili nějaké ty suvenýry. Procházka sice pěkná, ale nákup žádný.

Pondělí nezačalo nijak pěkně. Venku je chladno a tak nějak pod mrakem, ačkoli slunce se sem tam ukáže. Codetchán již od rána projevuje svoji touhu jet domů, protože počasí není podle jeho představ a radši by šel na houby. Dnešek jsme zvolili pro výlet do hor, na které již od příjezdu koukáme z okna.

První zastávkou je historické město Teramo. Na cestě se nevyskytly žádné potíže a tak jsme dojeli do Terama v pohodě. Podle cedulí „P“ jsme našli parkoviště, kde jsme zanechali náš kočár. Byli jsme dost překvapeni, že se tu neplatí, ale proč bychom si stěžovali? Prošli jsme si městečko, dali něco malého k snědku, zjistili, že ani tady nenajdeme obchůdek se suvenýry, který od prvního dne v Itálii hledáme a zase se vrátili k autu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že je toto parkoviště určeno jen pro autobusy a TAXI. Ale co, vždyť ve své podstatě dělám ostatním taxikáře, jen zdarma. Přestupek to tedy nebyl, tak co si s tím lámat hlavu. Vymotali jsme se z městečka a nabrali směr HORY.

Navigátorka CW našla v mapě městečko, které mělo být ideálním výchozím bodem pro výstup. Dle směrových tabulí to vypadalo na větší lyžařské centrum, tak jsme doufali, že by mohli být připraveni i na pěší turisty. Cesta nás dovedla k úpatí hor, kde se změnila v menší klikatící se silničku, která neustále stoupala vzhůru. Pro mě jako pro řidiče by to byl perfektní zážitek, kdybych neměl pasažéry poblijóny(prostě se jim dělá v autě špatně a zatáčky jim k lepšímu nepřidají). Pomalu jsme se vykroužili až do městečka Prati di Tivo. Šipka na parkoviště nás hnala dál, tak jsme se nebránili a pokračovali ve stoupání. Cesta se nám najednou ztratila před očima, když jsme vjeli do mraků. Krokem jsme vyjížděli výš a výš, až jsme dojeli konce cesty. Brána a zákaz vjezdu, takže konečná, vystupovat. Pravděpodobná výška, 2000m(bohužel můžeme jen odhadovat). To vám byla panoramata, když jsme si viděli sotva na špičku nosu.

Tak jsme se pokochali a jeli zase dolů. Cestou jsme v dáli viděli městečko Pietracamela, které nám připadlo zajímavé. Rozhodli jsme se tam udělat zastávku a možná i zajít na kávu. Město to bylo skutečně zajímavé, jelikož bylo zbudováno na skále, víc se však bohužel nekonalo. Káva žádná a navíc se během chvilky zatáhlo a začalo pršet. Déšť nás pak doprovázel téměř až zpět k apartmánu. Aspoň, že ten Shrek nám večer pozvedl náladu.

V úterý nás (dobře tak aspoň mě) probudilo do nového dne sluníčka a obloha téměř bez mráčků. Dopolední nákup v Penny (neberte to za ty ceny) se poněkud zvrtnul. Cestou do San Benedeta nás napadlo, že bychom se mohli podívat do centra, když už tam jsme. Bohužel jsme však netušili, co nás čeká. Zrovna se pořádali megatrhy a před námi se rýsovaly kilometry a kilometry trhů. Codetchýně zrovna ani nebyla napadena nakupovací mánií, ale přesto jsme se rozhodli trhy projít. Za prvé jsem své drahé Codemother slíbil, že jí přivezu magnetku ve tvaru pantofle s mapou Itálie, kterou tady prostě nikde nemají. Za druhé jsem chtěl ještě jeden meč, když je mají za tak pěkné peníze (a taky jsme je krom San Marina nikde neobjevili). Za třetí pak Codetchýně taky chtěla jednu magnetku, kterou jsme taky doposud neobjevili. No alespoň, že Codetchýně našla, co chtěla, protože jinak to byly hadry, boty, pásky, cetky a nic jiného. V tom jsme objevili menší krámek se suvenýry a sázkovou kanceláří, kde aspoň tu jednu vytouženou magnetku měli. Z hodinového nákupu se tak stal celodenní turisťák. Cestou zpět jsme se pak ještě zastavili v zahradnictví a zakoupili palmu a ibišek pro Codetchýni a Codetchána.
Na odpoledne jsme si pak naplánovali rybaření na pláži. Codetchýně si chtěla na čudlách taktéž spravit loveckou chuť. Bohužel však moře bouřilo a ve vlnách prostě neberou. S Codetchánem jsme se ještě rozhodli zkusit štěstí na molu, kde byl jen jeden zoufalec. CW s Codetchýní se k nám přibližovaly procházkou po pláži se sbíráním mušlí. Odcházeli jsme bez úlovku a řádně osprchovaní mořskou vodou.

Po neúspěšném shánění suvenýrů jsme se rozhodli (dobře CW s Codetchýní rozhodly a mě oznámily), že se ve středu pojede do San Marina. Aby Codetchán zůstal ušetřen, bylo rozhodnuto, že pojedu pouze já s mou drahou polovičkou.

Sotva jsme vyrazili z města, vzpomněli jsme si, že nemáme mapu, takže otočka zpět. Druhý pokus již byl úspěšnější a pro nic jsme se nevraceli. Lavori nelavori jsme si to valili po dálnici, až jsme do San Marina dojeli. Zaparkovali jsme kočár a vyrazili na obhlídku mečů. Hned v prvním krámku jsem objevil parádní meče, měl jsem však zakázáno vyřídit nákup hned na začátku (jak je ostatně mým dobrým zvykem), takže jsme odkráčeli dále. Prošli jsme město a pokochali se jeho krásami, shlédli tuny mečů, najedli se, shlédli další tunu mečů, vrátili se do prvního krámku a tam ho koupili. Parádní a za 45 euro, neberte to za ty peníze (já teda beru). CW si kvůli mně chuděrka uchodila nožičky a zase jsme jeli domů, kde jsme objevili indiána s kikánkou (Codetchán doruda a Codetchýně dočerna), jak mydlí kostky, tak jsme se přidali.

Čtvrtek se nesl ve znamení flákání. Codetchán si pospal do desíti a brzy jsme vyrazili na pláž chytat bronz. Moře bylo po několika dnech špatného počasí studené, takže jsme se jednou smočili a pak se již jen smažili, odpoledne jsme pak zase mastili kostky (no jo, jsme hrozní karbaníci).

V pátek ráno jsme s Codetchánem vyrazili k poslednímu zoufalému rybářskému pokusu. Jak jsme však mohli vidět, nedařilo se dokonce ani rybářským lodím, natož nám. Každopádně jsme pěkně vymrzli a rozloučili se s mořem. Přes poledne si holky vzaly auto a vyrazily do San Benedeta na trh, já si udělal den s SG1. Odpoledne navíc začalo zase pršet, takže jsme se už ani ven nedostali.

V sobotu v devět ráno si přišel majitel převzít apartmán a vrátit nám kauci. Dali jsme mu dva balíky vody, která nám přebyla, on nám za to koláč na sváču. Naposledy jsme se rozhlédli a vyrazili zase domů. Tentokrát jsme se rozhodli zvolit cestu přes Innsbruck, Mnichov a Rozvadov. Ve výsledku se to ukázalo jako dobré rozhodnutí. Potkali jsme sice hodně prací na silnici, nebylo to však zdaleka tak hrozné, jako cestou tam.

Krátce před půlnocí jsme se s CW dostali domů. Dovolená definitivně skončila a před námi je opět normální pracovní život.

Pár fotek najdete v galerii.

Korekturu provedl Mast3r

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Question   Razz  Sad   Evil  Exclaim  Smile  Redface  Biggrin  Surprised  Eek   Confused   Cool  LOL   Mad   Twisted  Rolleyes   Wink  Idea  Arrow  Neutral  Cry   Mr. Green