Pokračovali dále lesem směrem do vnitrozemí. Ani tady jim cesta příliš rychle neubíhala. Hlavně proto, že zde kvetlo mnoho rostlin, které Kedron neznal, ale samozřejmě chtěl poznat. Poutník tak musel u každé květiny udělat zastávku a podat podrobné informace. Tímto tempem tedy strávili v lese dva dny. Poutník se již jen usmíval, uviděl-li květinu, kterou dosud nepotkali. Poslušně na ni upozornil a zahájil výklad. Druhého dne k večeru pak Poutník konstatoval, že nyní již Kedron zná všechny Evalionské lesní květiny a že by tedy konečně mohli pokračovat v cestě normálním tempem. Další den cesty je ještě čekal, než skončí les a přejde v pláň.

Konec lesa byl již podle Poutníka nedaleko, když se oba čarodějové zastavili, kde zrovna byli. Nebyli sami. Ucítili přítomnost skupiny cizinců. Ta na sebe nedala dlouho čekat a po chvilce se kolem cestovatelů utvořil kruh lukostřelců. Byli to elfové. Vzhledem byli téměř stejní, jako Ti na Hamronu, jen měli světlejší kůži. Z těchto elfů však nevycházela taková moc, jako z těch na Hamronu.

„Jste přátelé, či nepřátelé? “ přerušil po chvilce ticho jeden z elfů a vyšel o krok blíže k čarodějům.

“To záleží na tom, kdo se ptá„, odpověděl sebejistě Kedron.
„Já jsem Livarien a toto území je pod mou kontrolou. Nyní však řekni Ty, kdo jsi a co tu pohledáváš, nebo najdeš rychlou smrt na hrotech našich šípů“, odpověděl elf.
„Já jsem Kedron a toto je Poutník. Jsme cestovatelé z jiné země, nepovažujeme se tedy za Vaše nepřátele“, odpověděl Kedron
„Poutník? O Tobě jsem již slyšel mnohé, ale nevěřil jsem, že by to mohla být pravda“, promluvil elf Poutníkovým směrem. „Časy jsou zlé, kolem zuří válka a musíme se chránit, nechceme-li být vtaženi do zbytečných konfliktů. Pojďte, přejdeme na bezpečnější místo, přijmete-li mé pozvání“, dodal a pokynul rukou ve směru, kterým chtěl dále pokračovat. Čarodějové elfa ochotně následovali. Prošli kus dál lesem, až došli ke skalní stěně. Jejich cesta se zdála u konce, když tu se najednou otevřel ve skále malý otvor. Nehlučně se pak z malého otvoru stal průchod a příchozí mohli projít dál. Jakmile byli na druhé straně, průchod se opět uzavřel.

Před nimi se nyní rozprostíralo elfí město. Většina obydlí byla umístěna v korunách stromů. Město bylo ohraničeno kolem dokola skalami a nezabíralo příliš velký prostor. Bylo velmi snadné shlédnout celé město z jednoho místa. I v tak stísněném prostoru však mělo město stále prastaré kouzlo elfů. Nebylo to zde jako v Malhozu, kde člověk nevnímal tok času kolem. I tak to zde bylo překrásné. Jedno z těch míst, která člověku přirostou k srdci.

Livarien uvedl hosty do středu města. Bylo zde utvořeno několik dlouhých stolů pokrytých mechem a k nim ladících sedátek. Byla to vlastně taková menší jídelna a elfové svým hostům chtěli ukázat, že zdaleka nepřišli o svoji pohostinnost. Ani když se musejí skrývat. Během chvilky se stůl zaplnil dobrotami všeho druhu a Livarien všechny pobídl k hodování.

„I v dobách skrývání se snažíme udržet základy své civilizace. Umět pohostit návštěvníky patří k jedněm z nich. Nyní proto jezte, pijte a radujte se, pro tento den zapomeňme na válku kolem“, pronesl Livarien zvučným hlasem, jenž se nesl celým městem.

Ani přes vidinu skvělé hostiny se však Kedron nedokázal odpoutat od dění venku. Stále myslel na to, jak hrozná válka venku musí být, donutila-li tyto vznešené bytosti ukrývat se. „Omlouvám se, že vnáším válku zpět, ale mám několik otázek, které mi nechtějí jít z hlavy“, promluvil po chvilce sebepřemlouvání. Livarien se však tvářil, jakoby to očekával a pobídl Kedrona k vyptávání. „Kde jsou ostatní elfové? Vždyť je Vás tu velmi málo“, zeptal se Kedron a z Livarienovy tváře zmizel úsměv.

„Naše řady velmi prořídly, od doby co začala válka. Mnoho našich bratrů bylo zabito v boji, mnoho dalších jich bylo ještě odvlečeno. Zde vidíte ty, kteří se rozhodli schovat do ústraní a nezapojovat se do války, která se nás netýká. Zatím se nám to daří, ale obávám se, že brzy budou boje zuřit všude kolem a ani my se jim nevyhneme. Kéž by tato válka měla konce“, promluvil Livarien a smutně se rozhlížel kolem sebe.

„Jak dlouho již vlastně válka trvá?“ zeptal se po chvilce Kedron.
„Od nepaměti“, odpověděl Livarien. „Zmínky o válce jsou snad ve všech historických spisech a pamětech. Když první králové Pelivar a Zimolgan objevili hole moci a ovládli jejich magii, zatoužili po ještě větší moci. Již tehdy zaseli první semena války a od té doby také trvá. Poslední dobou se však změnil způsob boje. Podle slov některých zbloudilců se oba králové rozhodli lépe opevnit. Kalheron se rozhodl jít co nejhlouběji a nakázal otrokům a zajatcům kopat. Říká se, že si vytvořil sídlo hluboko až u ohnivé země. Zimolgan naopak ukryl své město na dně nejhlubšího jezera a snad jej i pomocí své moci ještě prohloubil. Zatímco obě armády bojují o každý píď země, menší utajené jednotky se snaží najít tajné cesty k těmto úkrytům a uštědřit tak soupeři tu nejtěžší ránu. Zničit obě hole je asi jediný způsob, jak tuto válku ukončit“.

„A proč jste se Vy nepokusili hole zničit?“ vyptával se dále Kedron.
„Proti lidským kouzlům se nám těžko bojuje. Králové díky svým holím vědí o každém, kdo se jen pokusí proniknout do jejich skrýše. My ovládáme pouze přírodní magii, dá-li se to tak nazvat. Jsme příliš slabí na to, abychom byli schopni zasadit lidem takovou ránu.
„A co kdyby Vás vedl někdo, kdo Vás dovede před krály ukrýt? “ zeptal se po chvilce Kedron.
„Pak bychom měli alespoň naději, ale kdo by mohl něco takového dokázat? Na Evalionu snad nikdo s takovou mocí není“, odpověděl trochu rozpačitě Livarien.

„Vlastně někdo takový na Evalionu je. Já mám moc postavit se Vašim králům. Pohled na úpadek elfů by mne provázel až do smrti, pokud bych neudělal vše, co je v mé moci, abych jej zastavil. Pokud zničení zdrojů moci může přinést mír, pak to považuji za svoji povinnost“, řekl po krátkém zaváhání Kedron a těmi slovy jako by zastavil život ve městě.

Jediný, kdo nyní pokračoval v hodování, byl Poutník. Ani na vteřinu nezvedl zrak od svého talíře a poklidně jedl. Všichni ostatní upřeně zírali na Kedrona. Vidina míru byla pro ně tak neuvěřitelná, že skutečně nevěděli, co na to říct. Každý z nich se narodil do světa ve válce a celý život toužil po jejím konci. Najednou byl mezi nimi cizinec, který tvrdil, že jim může mír přinést. Bylo to pro ně příliš krásné, na to aby to mohla být pravda.

Kolem stolu to vřelo. Rozhořela se vášnivá diskuze. Kedron přitom stále upřeně hleděl do Livarienových očí.
„Myslím to vážně. Mám velkou moc a své schopnosti nabízím k ukončení této války“, ozval se hlas Livarienovi v mysli. Kedron, který mu stále upřeně hleděl do očí, při tom pokývl, aby bylo jasné, komu patřil ten hlas.

„Tiše“, zaduněl městem Livarienův hlas. Hlahol najednou utichl a všichni upřeně hleděli na stojícího elfa v čele stolu. Vůdce elfů se napřímil, zhluboka se nadechl a pak znovu promluvil hlasem, jenž nikdo ve městě nemohl přeslechnout. „Vím, že je pro Vás těžké rozhodnout, zda vložit své životy do rukou cizince, jenž prohlašuje, že nám může pomoci ukončit válku. Já však Kedronovi věřím a rozhodl jsem se jít s ním. Nikomu z Vás nenařídím, aby nás doprovodil. Toto rozhodnutí je zcela na Vás, můžete zůstat zde a bránit město, jelikož tento úkol bude nadále přetrvávat. Budu však velmi rád, najde-li se několik z Vás, kteří nás doprovodí. Cesta bude nebezpečná a dost možná jen jednosměrná, přesto však cítím naději na její úspěch. Zítra ráno vyrazíme, do té doby má každý z Vás čas na rozmyšlenou. Ti, kdo se rozhodnou jít s námi, nechť prosím čekají za slunce rozbřesku u brány. Nyní však pokračujme v hodování, do rána je ještě mnoho času“, domluvil a znovu se usadil ke stolu. Lehce pokývl na Kedrona a znovu se pustil do jídla.

Po několika hutných soustech pak Livarien přestal jíst a upřel zrak na Kedrona. Pozoroval jej seshora dolů a zpět. Kedron si jeho zvědavého pohledu nevšímal a poklidně jedl.
„Kde je Tvůj meč? “ zeptal se po chvilce pátrání Livarien. „Máš přeci meč, nebo jinou zbraň“, pokračoval.
Kedron dojedl poslední sousto a stoupnul si. Tak, aby na něj Livarien dobře viděl. Natáhl ruce a v mžiku držel v jedné meč a v druhé dlouhý luk. „Ano, mám meč“, řekl po chvilce se samolibým úsměvem. „Jak vidíš, tak i luk, jen nerad nosím své zbraně za pasem. Zbytečně mě tíží a brzdí v pohybu. Livarien chvilku obdivně pokyvoval hlavou, poděkoval za ukázku a oba se vrátili k jídlu.

Hostina netrvala dlouho, každý se najedl a odebral se do své chýše. Bylo toho hodně k promyšlení a každý elf si chtěl dopřát chvilku přemýšlení o samotě. Čarodějům byla nabídnuta chýše pro návštěvníky. S vděkem ji přijali a brzy se odebrali k odpočinku

“Samozřejmě půjdu s Tebou“, promluvil Poutník, zatímco se ukládal ke spánku. „Měl bys však vědět, že nemohu svoji moc využívat k tomu, abych velkou měrou ovlivnil chod událostí. Nemohu Ti vysvětlit proč, ale je to tak“.
„Budu rád, půjdeš-li se mnou. Myslím, že chápu, proč svou moc nemůžeš využít, a přesto si myslím, že Tě budu při plnění tohoto úkolu potřebovat“, odpověděl Kedron. Oba čarodějové si pak chvilku jen mlčky hleděli do očí, poté si popřáli dobrou noc a usnuli.

Před rozbřeskem probudil Poutník Kedrona. „Vstávej, ospalče, čeká Tě velká cesta“.
„To už je zase ráno? Já bych ještě spal“, zamumlal rozespalý Kedron. Krátce posnídali a s rozbřeskem již čekali u brány. Po chvilce přišel Livarien. Byl v plné zbroji. Zelené lehké brnění, dlouhý hnědý plášť a stříbrná přilbice. V ruce držel dlouhý luk, za pasem pak nesl krátký meč a za zády toulec plný šípů. Kráčel vznešeně a sebevědomě, jakoby již měl vyhraný boj za sebou.

„Kde jsou ostatní? “ zeptal se Kedron, který neviděl přicházet žádného jiného elfa.
„Za chvilku jsou zde, ještě připravují zásoby na cestu. Během noci ještě zasedala rada. Dobrovolníků bylo více, než jsem čekal a tak jsme museli rozhodnout, kdo půjde a kdo bude bránit město. Nakonec jsme se dohodli, že s námi půjde dalších pět elfů. Vybral jsem ty, kteří mají nejvíce zkušeností se stopováním a tichým bojem. A, tady jdou“, odpověděl Livarien a počkal, než přijde pět elfů k nim.

Všichni byli téměř stejně vystrojeni jako Livarien. Každý z nich měl na zádech velký batoh, ve kterém nesl zásoby na cestu. Kedron si navíc povšiml, že každý z elfů má jinak udělanou rukojeť meče. Každý elf na Evalionu musí projít zkouškou dospělosti, než získá právo hlasovat a účastnit se rady. Zkouška je vlastně test přežití. Mladý elf je ponechán sám v lese, beze zbraně. Týden si musí pro sebe získávat potravu a zařídit bezpečné nocování. Elfové tak rozvíjejí svoji přírodní magii. Dokáží pak mnohem lépe komunikovat s lesem a rostlinami. Po tomto týdnu je pak elf přijat zpět mezi ostatní. Jako závěrečnou zkoušku si pak musí vytvořit meč. To je také důvod, proč mezi Evalionskými elfy nepotkáte žádného kováře. Každý elf je v podstatě svým vlastním kovářem. Rukojeť meče je pak určitou formou podpisu. Materiál k výrobě meče dodává příroda sama, čepel je proto velmi kvalitní a nepotřebuje ostřit ani po velké bitvě.

„Pánové, dovolte, abych Vám představil Maldiena, Hogola, Sempiluva, Guvurenta a Jibalea. To jsou Ti, o kterých jsem Vám povídal. Jsme tedy kompletní. Můžeme vyrazit na cestu“, řekl Livarien. Během těch pár slov se kolem výpravy stihli sejít všichni elfové z města. Každý z nich si pak chtěl potřást rukou s členy výpravy a popřát šťastné pořízení. Těchto osm si přeci bere na svá bedra osud celého Evalionu. Pokud uspějí, pak konečně přijde tolik vytoužený mír.

Když se již každý elf stihl rozloučit, nebylo již žádné překážky k odchodu. Brána města se neslyšně otevřela a před nimi se opět rozevíral okolní les. Jakmile prošli, brána se opět zavřela a ukryla tak elfí město. Nyní jich bylo již jen osm a před nimi ležela cesta k míru. Kedron se zhluboka nadechl a vykročil vpřed.

Korekturu provedl Mast3r

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Question   Razz  Sad   Evil  Exclaim  Smile  Redface  Biggrin  Surprised  Eek   Confused   Cool  LOL   Mad   Twisted  Rolleyes   Wink  Idea  Arrow  Neutral  Cry   Mr. Green