Codeman je stále borec :-)

Když je člověku osmnáct, vyvíjí na něj společnost nátlak. Musíš se rozhodnout co dál se životem, na jakou školu pudeš, kým chceš být, musíš udělat maturitu, přijímačky na vejšku a kdo ví co všechno ještě. Není divu, že se tolik mladých lidí uchyluje k drogám a alkoholu.

Nikdy jsem nebyl zrovna svatoušek, rád sem si s kámošema pořádně vylil hlavu a brka sem pálil jedno za druhým. Školu sem měl na háku a i tak sem v klidu proplouval. Co dál se životem? Co já vim, já si chci užívat, dokud sem mladej. Přihlásim se na nějakou školu, kde se nebudu muset moc učit a budu to moct v klidu flákat. Možná si udělam nějakej ten odklad a zajedu na rok „studovat“ do ciziny. Až dostuduju, tak si najdu nějaký místečko ve vyhřátym kanclu, budu dělat blbáckou práci, vydělávat nic moc prachy, ale povedu si nadále spokojenej a volnej život. Jo, každej by měl přeci mít nějakou tu vizi.

Poslední ročník na gymplu je fakt vopruz, učitelé šílí, rodiče šílí, celej svět šílí. Budoucnost lidstva je v nás, tak to to teda pěkně dopadne. Každou chvíli vyplňujem nějaký přihlášky, opakujem nesmysly z dřívějších ročníků a píšem jeden test za druhým, koho by tohle mohlo bavit? Mě teda ne, ale co se dá dělat, život nám přináší všelijaký strasti.

Poslední dobou mě hodně bolí hlava, prášky už na to dávno nezabíraj a ani to hulení není, co bejvalo. Od rána do večera mi nějaký zatracený permoníci v hlavě kutaj a já se z toho můžu zbláznit. Když už to takhle běželo asi měsíc, rozhod sem se, že radši zajdu k doktoru. Sice mi prd poradí, ale aspoň se uleju ze školy, a kdo ví, třeba mi napíše nějaký pořádný pilule, který zaberou.

Když sem ráno vstával, měl sem takovej divnej pocit v žaludku, dal sem si snídani a brko a bylo po pocitu. Když sem se pořádně protáh a trochu zapařil na kompu, vyrazil sem k tomu doktorovi. Čekárna byla klasicky nacpaná k prasknutí, takže bylo jasný, že dneska už školu nestihnu, jaká škoda.

Když sem se konečně dočkal a přišla na mě řada, vrátil se mi ten divnej pocit v žaludku. Z doktorovo pohledu bylo jasný, že čeká, o jakou omluvenku si řeknu, takže když sem mu řek, že mě bolí hlava, skoro se mi vysmál. Trval sem na svým a řek sem mu, že neodejdu, dokud aspoň nezjistí, co se mnou je. Hodil na mě znechucenej kukuč, ale když viděl, že se mě nezbaví, dal se do práce. Nakonec mi napsal nějaký vyšetření, název po mě nechtějte, doktořinu sem si fakt nevybral. Člověk musí bejt doktor, nebo hypochondr, aby některejm těm jejich kecům rozuměl.

Proběh sem pár vyšetření a zabral tak celej den, v každý čekárně sem poseděl s pár důchodcema a přečkal hodiny. Tak dneska sraz s klukama ve čtyři nestihnu, sakra. Nakonec sem dostal do ruky štos papírů a vrátil se zpět do první čekárny, teď tu už aspoň nebylo tolik lidí a kupodivu sem tu ještě doktora zastihl, ačkoli už byl oblečenej na cestu domu. Vzal si ode mě papíry a řek mi ať přídu za tejden, že z některých vyšetření ještě nejsou výsledky. Nu což, proseděl sem den na středisku a nic newim, to bude taky dobrá omluvenka.

Sraz ve čtyři sem nestih, tak sem si dal brko sám a šel za klukama. Večer sme klasicky sesíťovali kompy, zapařili a pěkně si vyhulili zbytky mozků.

Ten tejden utekl jako voda a já zase seděl v tý narvaný čekárně, tohle mě fakt nebaví, dokážu si představit i lepší využití svýho času. Utekla hoďka a půl a na mě konečně přišla řada. Dneska se na mě doktor tvářil úplně jinak, ten jeho pohled byl fakt divnej. Když na mě začal mluvit, cejtil sem, že to co mi chce říct nebudu chtít slyšet. Čim dýl a vzdělanějš mluvil, tim víc se mi svíralo hrdlo. Čekal sem hodně, ale tohle teda fakt ne. Kde se sakra ta věc vzala v mojí hlavě? A proč mi jí zatraceně nevyndaj ven? Jak nejde? Co nejde? Dyť medicína přece udělala pokroky, každou chvíli o tom slyšim nějaký kecy v bedně, tak proč prostě nemůžou vyléčit i mě? Von si snad ze mě dělá srandu, dyť tohle není možný, já sem zdravej, jen mě trochu bolí hlava.

Ty informace na mě dolehly vahou buldozeru, nemoh sem dejchat a o přemejšlení nemohla bejt řeč. Měl sem pocit, jako bych sebou měl šlehnout a vyzvracet ze sebe vnitřnosti. Viděl sem několik blbejch filmů, kde někomu řekli, že zdechne, ale nikdy sem si nedovedl představit, jaký to může bejt a už vůbec mi nepřišlo na mysl, že by to někdo mohl říct mě.

Vyléčit mě nemůžou, ale pokud budu chodit na všemožný blbárny, tak mi můžou prodloužit život, ale já chci sakra zdechnout za 60 let, ne za rok za dva.

Od doktora se mi neodcházelo dobře, v hlavě se mi honili nesmyslný představy a myšlenky. Teď už fakt svět nedával smysl. Proč já? Proč zrovna já, dyť sem měl mít život před sebou, co bude s mojí zářnou kariérou barovýho povaleče? Už ani na toho špeka chuť nemám.

Cesta domů trvala věčnost, připadalo mi jako by uteklo několik dní. Pořád sem čekal, kdy se probudim orosenej v posteli a zjistim, že tahle blbost byla jenom další sen. Čekal sem, že přijde cokoli, co naznačí, že tohle není pravda. Třeba mi zavolaj, že mi dali omylem cizí výsledky, cokoli, jen ne to, že moje budoucnost bude krátká. Možná rok, možná dva, když budu mít velký „štěstí“, tak i 3. Bude mi sice blbě, budu chodit na terapie a můj život bude nemocniční koloběh, ale budu živej.

Sakra, teď se mi domů teda fakt nechce, radši to vezmu do parku a nechám to na sebe všechno dolehnout, někde přece musí bejt cesta jak z toho ven. Došel sem na skálu nad městem a koukal na ty mravence dole, jak si žijou ty svoje spokojený životy a řeší malicherný nesmyslný problémy. Kolem mě to žilo, ptáci pozpěvovali, na stromě pobíhala veverka, mraveniště bylo posetý obyvatelema a támhle na louce dokonce pobíhá srnka. Nikdy sem si těchhle věcí nevšímal, vlastně mě to ani nezajímalo. Teď mi to pomáhalo aspoň na chvilku zapomenout, zapomenout na to, že už to brzy nejspíš neuvidim. Nebudu už nadále součástí toho krásnýho koloběhu zvanýho život.

Začal sem zvažovat, jestli chci skutečně zbytek svýho krátkýho života strávit v nemocnici. Nebylo by nakonec lepší odejít, dokud sem relativně v pohodě, než se potom trápit v agonii? Proč bych měl vlastně čekat, až si pro mě přijde smrt, aby mě ušetřila trápení, když jí můžu vyrazit naproti? Vždycky sem byl přece závodník a vyhrával sem, tak proč teď zaostávat? Proč prostě nenasadim tempo a nevyrazim kupředu, smrti vstříc?

Z přemejšlení mě vyrušil vítr. Ta krásná idylka se začala pomalu vytrácet a pod triko mi zalejzal dotěrnej studenej vítr. To modrý nebe se najednou začalo schovávat za hnusný šedý mraky. Takže na mě ještě nakonec bude lejt. Jo, holt když se daří, tak se daří. Nezbejvá nic jinýho, než jít domů.

Teď jak se zatáhlo, dostal les úplně jinej nádech, už to nebyl ten krásnej les plnej života. Teď to byl tmavej obraz z béčkovýho hororu. Ještě aby za támhletim stromem čekal divočák s motorovkou a je to hotovo.

Jak sem tak procházel mezi stromama, vrátila se mi myšlenka na sebevraždu. Jak to provést? Prohnat si kulku hlavou? Kde bych asi vzal bouchačku? Vzít lano a oběsit se někde v lese? Jasně, při mým štěstí se zlomí větev, nebo mě objeví lesák, mě zavřou do psycháče a skončim zase na práškách. Co takhle podřezat si žíly? To by možná šlo, ale je tam zase prostor pro to, aby mě někdo našel a já skončil tam, kde nechci.

Další způsob už mi na mysl nepřišel, místo toho se spustil déšť a tak sem přidal na rychlosti. Než sem došel domů, byl sem naprosto promoklej. Nakonec sem dostal ještě doma sprďáka, že se v takovým počasí courám venku, akorát dostanu angínu. To by už fakt byla ironie.

Když sem se usušil a převlíkl do suchýho, přišla máma s tim, že potřebuje, abych pro něco dojel k tetě. Proč ne, dlouho sem pořádně neprotočil motor svojí káry a k tetě je to 60 kiláků, takže se aspoň hezky projedu.

Motor krásně předl, to jak měl mazlik radost z toho, že se zase projedem. Pustil sem si do repráků SOAD a pěkně je vokouřil. Jo, tahle sestavička se mi vyloženě povedla. Když sem vyjížděl, pořád ještě lilo, ale já byl v klidu a suchu v mazlikovi. Trochu sem při rozjezdu prohráb, aby sousedi věděli, že jedu.

Zatáčky sem klasicky řezal a mazlik se držel jako přikovanej, ta kára prostě nemá chybu. Na rovinkách sem to pořádně rozpálil a nechal svět kolem plynout.

Zhruba v půli cesty mi zase na mysl přišla ta věc se sebevraždou, jak na to? Tápal sem v neznámu a zvažoval svoje možnosti, aniž bych došel nějakýho řešení.

Zrovna sem to pálil asi 190, když sem se blížil k tý zatáčce. Noha na plynu mi ztěžkla a ruce na volantu ztuhly. Konec přemejšlení, zvažování, všeho.

„Včera v pozdních odpoledních hodinách došlo k tragické nehodě mezi obcemi Roura a Přívod. Osmnáctiletý mladík zde ze zatím neobjasněných příčin vyjel ze silnice v rychlosti dosahující 200 km/h. Vůz přímo vyletěl z vozovky, po několika metrech letu se přední částí zabořil do hlíny a následně udělal několik salt. Podle lékaře byl mladík mrtev již po prvním nárazu. Policie zatím šetří, co nehodu způsobilo. V úvahu připadají závada na vozidle, nebo mikrospánek.“

Upozornění: Veškerá podobnost s čímkoli je čistě náhodná a neúmyslná, vyplynulo to z mojí hlavy