Bylo to někdy v dubnu, když CW dědeček nabídl, jestli bychom s ním nechtěli jet na víkend na kolech. CW okamžitě stanovila podmínku, bez které by to neklaplo – muselo to být po rovině. Dědeček podmínku splnil a zajistil nám zájezd do Německé Lužice, která je obklopena samou rovinou.

Pro neznalé, Lužice je v bývalém východním Německu. Na mapě najdete nahoře tam někde u Berlína.

10.8 v 6 ráno zařval budík a já se jal vstávat, CW zatím nereagovala. Šel jsem se tedy zlidštit – vyloučit přebytečnosti a vyčistit si zuby. Poté v 6:15 jsem šel učinit 2. probouzecí pokus – tentokrát jsem získal aspoň reakci, leč stále ne kladnou. Mno v 6:45 už se mi to po dalším nepovedeném pokusu skutečně povedlo a já jí z tý postele dostal. Všechno jsme to ještě dopytlíkovali, já došteloval detaily na kole a vyrazili jsme na cestu.

Odjezd byl z Černého mostu, jelikož s kolem nesmíme do busu, tak jsme to z Ládví museli objíždět přes Florenc – prostě vopruz. Na Čerňáku už nás čekal natěšenej dědeček. Za chvilku dorazil i náš bus, takže jsme začali nakládat batožiny, kola i sebe. Vyrazili bychom včas, kdyby se neobjevila klasická pozdě příchozí, ale co, hlavně že jsme vyrazili.

Cesta byla trochu úmorná, ale kolem 15 hodiny jsme dojeli do cíle, který byl mezi městečky Krausnick a Schlepzig na takovém menším parkovišti. Vyskákali jsme z busu, nahodili cyklistické dresy( mno, ne každej no, ale baketballovej dres taky nebyl špatnej) a vyrazili na trať. První část cesty Nás vedla podél řeky do Lübbenu, pak do Lübbenau a cíl Boblitzu, kde byl hlavní tábor. Cesta to byla pohodová, většinu času jsme jeli přírodou kolem rybníků posetých ptactvem. Ačkoliv byla CW určena jako hlavní navigátorka, ujmul jsem se funkce já .

Již na začátku jsme zjistili, že naše obavy nebyly založeny na reálné podstatě. Abych to vysvětlil, to, čeho jsme se s CW obávali nejvíc, je dědeček. Je to aktivní stařík a chodí pravidelně na spinning. Na druhou stranu, my s CW jsme na kolo sedli po asi 5 letech, takže naše sebedůvěra nebyla největší. Jak však cesta ukázala, dědeček je sice hodně našláplej, ale spinning prostě není jako jízda v terénu, takže my jsme dokázali v klidu držet tempo.

Trochu jsme zakufrovali, když jsme v Lübennu jeli podle cedulí a ty si z nás zjevně dělaly dobrej den, ale nakonec jsme správnou cestu trefili a dojeli pohodově až do Boblitzu do kempu, kde už čekal autobus s věcma. Jelikož dědeček připlatil, tak jsme v kepmu ve stanu nespali a čekal nás ještě přejezd zpět do Lübbenu, kde jsme měli připraveno ubytování v penzionu. V kempu jsme dostali baštu a pěkně si natláskali břicha – kuchař se fakt předvedl. Na kola se nasedalo hůř, protože sme s tou večeří v sobě byli nějací těžcí.

Jak jsme chvilku na to zjistili, ubytování bylo hned na kraji Lübbenu, takže bylo ideální pro pendlování mezi hlavním kempem a postelí. Penzion byl ve skutečnosti panelák, dle vzhledu postaven ruskými vojáky po válce. Dostali jsme byt 3+1, kde dědeček dostal jeden pokoj, jedna paní druhej a ten největší s balkonem jsme dostali my s CW. Pokojíky to byly pěkný, takže jsme nachystali spaní, sebe a šlo se do hajan s 38km v nohách.

Druhý den byla plánována trať na necelých 90km. Jelikož nejsme žádní supercyklisté, trasu jsme raději zkrátili. Nakonec to vyšlo asi na 60, což taky není až tak špatnej výkon.

Ráno po snídani jsme šlápli do pedálů a vyrazili do hlavního tábora, ujasnili jsme si poslední detaily trasy a vyrazili vstříc novým výzvám.

Cesta vedla po silnici skrz les až do obce Raddush, tam jsme po chvilce zkoumání našli správnou cestu a jeli dál k Slawenburgu. Očekávali jsme, že najdeme velký starý slovanský hrad, nakonec nás však čekalo vcelku malé dřevěné hradiště. Bylo ale pěkně upraveno a navíc byla kolem vedena kratší okružní naučná stezka, která nás navíc zavedla ke krásným dřevěným křeslům. Kdyby nás ještě nečekalo „pár kilometrů“ cesty, tak bysme to tam asi rovnou zabalili. Další cesta Nás vedla do městečka Göritz a odsud do Burgu. Burg je o něco větší město a možná by tu bylo i něco k vidění, ne však na naší trase. My se zastavili jen u kostela, CW s dědečkem šli nakouknout dovnitř a jen co vešli, začali uvnitř hrát varhany, tak se naši cyklisti rychle otočili a vzali dráhu.

Tady jsme taky přišli k hlavnímu zkrácení trasy, vzali jsme to rovnou nejkratší cestou k penzionu do Lübbenu. Když jsme vyjížděli z Burgu, tak nás ovšem chytl déšť. Zpočátku to byl jen drobný deštík, před kterým jsme se ukryli pod stromem. Bohužel to nevypadalo, že by chtělo přestat, tak jsme vytáhli pláštěnky a ještě, že jsme tak učinili, protože jen co jsme se do nich navlékli, začalo pršet ještě víc. Rozhodli jsme, že dojedeme k nejbližší hospodě a tam ten nečas přečkáme. Naštěstí jsme trefili restauraci po chvilce cesty, tak jsme tam zaparkovali na kafíčko.

Když přestalo pršet, vyrazili jsme dál a dojeli až do Lübbenu.

V penzionu jsme si dali krátkou spršku a vyšli si na procházku po městě. Nakoupili jsme dárečky a šli si zase dát kafe. Jelikož toho ve městě nebylo moc k vidění, šli jsme zpět do penzionu, zase se převlíkli a jeli na večeři. Tentokrát si pro nás mistr kuchař připravil překvápko. Polévka byla servírována(každý si nabral z kastrolu) pravé krkonošské kyselo. Jako hlavní chod bylo podáváno uzené s bramborovou kaší a jako desert velký borůvkový knedlík s pudinkem. Když jsme dojedli, skutečně velmi, ale velmi těžce se Nám jelo „domů“.

Poslední den, poslední etapa. Ráno po snídani jsme čekali v penzionu než přijel autobus, naložili jsme věci a vyrazili zase do hlavního tábora, kde jsme si opět objasnili trasu.

První část vedla stejnou trasou jako předchozí den. Po více méně známé trase jsme dojeli až do Burgu, kde jsme uhnuli k Bismarkovu památníku. Pokochali jsme se památníkem a šli na papu Dal jsem si „Currywurst“, což byla rozhodně dobrá volba, vyloženě jsem si pošmákl.

Cesta nás dál zavedla k řece, podél níž jsme jeli směrem na Peitz, který byl naší cílovou stanicí. O kus dál jsme narazili na další navigační problém. Dojeli jsme k holandskému mlýnu, kde se poněkud ztratilo značení na Peitz. Navíc k Nám odjinud přijela skupina německých cyklistů, kteří se rozhodli nám poradit. Jejich rada se mi nelíbila, tak jsem nás podle mapy vedl jinudy – a dobře.

Dojeli jsme tedy do Peitzu a projeli si zdejší centrum. CW s dědečkem navíc ještě proběhli tržnici, nic nekoupili a zjistili, že to je klasická vietnamská tržnice jako u nás. Kousek od tržnice už byl cíl cesty, benzínka a hlavně autobus. Dalších 40km za Námi. Převlíkli jsme se do civilu a dostali jsme párky a kafe. Po nějaké době jsme naložili kola, pak sebe a vyrazili jsme k domovu. Přibližně kolem 21h jsme dorazili do Prahy na Čerňák a už jsme se jen svezli metrem domky.

Víkend to byl moc pěkný, navíc jsme udělali něco pro svá zlenivělá těla – teda až na ty bolavý kolena…

Fotky najdete v galerii

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Question   Razz  Sad   Evil  Exclaim  Smile  Redface  Biggrin  Surprised  Eek   Confused   Cool  LOL   Mad   Twisted  Rolleyes   Wink  Idea  Arrow  Neutral  Cry   Mr. Green